V současnosti českým veřejným diskurzem hýbá téma využívání sociálních sítí dětmi. Společnost se tradičně rozdělila do dvou ostře vymezených táborů: Jedni poukazují na zodpovědnost rodičů a odmítají státní zasahování. Druzí se shodují na zásadní škodlivosti sociálních sítí na dětskou psychiku a volají po univerzálním zákazu. První upozorňují na vedlejší efekt ztráty anonymity na internetu a další rozšiřování společnosti dohledu, ke které plíživě či svižněji směřujeme. Druzí nevidí jinou možnost než oficiální regulaci, protože rodiče nejsou schopni efektivně děti ochránit před mentální devastací, pokud svým dětem jednostranně nedopřejí interakci s virtuálním společenstvím vrstevníků.
Z čistě technického hlediska lze poukázat na to, že takové nástroje, které ověří věk uživatele, aniž by docházelo k nežádoucímu sdílení osobních údajů se státem nebo provozovateli sociálních platforem, existují: Jsou to nástroje, které se v současnosti využívají například pro prodej regulovaného zboží na internetu: Služba třetí strany prostřednictvím například bankovní identity předá prodejci (v tomto případě by to byla sociální síť) pouze informaci o tom, že dotyčný uživatel splňuje věkovou hranici, aniž by zprostředkovávala identitu uživatele. Kromě toho existuje i možnost využití nástrojů umělé inteligence, které by podle typu interakcí odhadly věk uživatele.
Ale toto nakonec není na celé debatě to podstatné. Téma přístupu dětí k sociálním sítím se totiž dotýká fenoménu, který bývá označován jako privatizace zisku, socializace ztrát. Typicky je možné ho nastínit na příkladu debaty vedené ohledně oprávnění zvyšovat zdravotní pojištění lidem, kteří se o svoje zdraví nestarají „řádně“ (pijí alkohol, kouří, jedí sladkosti a tučná jídla, nesportují). I zde se střetávají dva ostře vymezené pohledy: Jedni se zastávají úprav pojistného podle životního stylu, protože si všímají, že nezdravý životní styl přináší zvýšené náklady na lékařskou péči. Druzí si všímají těžko přijatelného zásahu státu do soukromí jednotlivce, který by na „přijatelný“ životní styl dohlížel, a upozorňují na zvýšené zdravotní náklady například i u vrcholových sportovců.
V ideálním světě, ve kterém by každý nesl důsledky svojí volby, by taková debata neměla smysl: Zdravotní péče by byla dvoustranným smluvním uspořádáním mezi pojištěncem a komerční zdravotní pojišťovnou, v rámci kterého by si smluvní strany svobodně domluvily parametry svojí smlouvy. Realita je ovšem taková, že veřejné zdravotnictví je zdravotnictvím 100% socialistickým. Pojistné není odvozeno od míry rizika, ale od výše příjmu. Pojistné plnění není odvozeno od parametrů smlouvy, ale je poskytováno všem v míře omezené jen zdravotnickými rozpočty. Sociální tlak na dohled nad životním stylem „pojištěnců“ je pak pochopitelný, jakkoliv je představa takového státního dohledu z pohledu konceptu individuální svobody obtížně přijatelná. Je to ukázkový příklad stavu, kdy každý si může „svobodně“ rozhodnout, jak bude žít, ale náklady vyplývající z takové volby nese celá společnost. Pokud odmítáme státní dohled, odmítněme nejprve státní zdravotnictví.
Naprosto stejné (a proto obtížně „správně“ řešitelné) je to v případě přístupu dětí k sociálním sítím, které dle znalců dětské duše vedou k devastaci dětské psychiky: Existence systému státních starobních penzí sejmula z rodičů dětí existenciální závislost na kvalitě výstupu jejich výchovy. Pokud rodiče rezignují na investování své energie do výchovy svých dětí, neohrozí to nijak kvalitu jejich vlastního života v jeho pozdější fázi. Selžou-li ve výchově a děti po dokončení studií vyhodí z domu, nebude to mít na jejich zajištění na stáří žádný vliv: Peníze budou chodit na účet na základě parametrů průběžného důchodového systému, nikoliv zpřetrhaných vazeb s nezvedeným potomkem. Náklady za nezdařenou výchovu tak neponese jednotlivec, ale celá společnost. Jednotlivec se ovšem „svobodně“ mohl rozhodnout, že věnovat se dětem a například zabránit jejich pádu do destruktivních algoritmů sítí není jeho priorita a věnovat se něčemu jinému.
Pokud chceme nechat rozhodování o dětech bezvýhradně v kompetenci rodičů, je to jednoznačně správná cesta. Ale aby takový přístup byl čistý, je třeba nechat rodiče plně nést i důsledky svých výchovných postupů. Tedy zrušit státní důchody. Dokud kvalita výstupu nedopadá na toho, kdo za ni má v ideálním světe zodpovídat, nezbývá, než aby se v ní angažovali i ti ostatní, kteří náklady nezdařené výchovy nesou. Aby nedocházelo k privatizaci zisků a socializaci ztrát. Takový hybridní systém je totiž nejhorší z možných.