Mezi podporovateli společné evropské měny euro zarezonovalo, že verš textu písně J.A.R. „bulharská měna je levá“ se již od Nového roku nezakládá na skutečnosti.
I když i zde záleží na úhlu pohledu, tedy zda homonymní jazykový vztah mezi bulharským lvem a levárnou, zakládající onen písňový vtípek, překonává náklady peněz řízených z frankfurtského centra. Ty jsou střiženy monetárními krejčovskými tvůrci podle zásady „jedna velikost padne všem“.
Na debatách o euru je totiž nejvíce vyčerpávající zástupnost ekonomického hlediska, které je v nich vystavováno do popředí. V jejich průběhu se totiž skoro vždycky dospěje k tomu, že sympatie a antipatie k euru spíše než z hlubokého vyhodnocení ekonomických přínosů a nákladů vycházejí ze sympatií nebo antipatií k pokračující politické integraci Evropy, jejímž je euro ekonomickým nástrojem.
Mnoho obhájců eura tedy společnou měnu především považuje za statusový symbol nedělitelné příslušnosti k „evropské myšlence“.
Ekonomické argumenty ohledně eura jsou přitom stále tytéž a menší skupina lidí, kteří dokážou odhlédnout od politické podstaty vzniku eurozóny, shrnují, že nelze jednoznačně kvalitativně posoudit, které hledisko objektivně převažuje. Obecně pak uzavírají, že samotná měna (ať už jakákoliv) není zdrojem prosperity a ta nakonec vždy především stojí na produktivitě hospodářství, bez ohledu na využívanou měnu. Mělo-li by být rozhodnuto, zda je coby vedlejší faktor přínosnější platit měnou národní, nebo nadnárodní, bylo by třeba přesné vyčíslení přínosů a nákladů.
Konkrétně jsou mezi argumenty ve prospěch eura uváděny odpadnutí transakčních nákladů za směnu a zajištění kurzového rizika.
Existence národních měn je tak vykládána jako výsledek úspěšné lobby národních a komerčních bank, které tak obhajují svoji existenci, případně snadné zisky.
Na druhou stranu jsou na stůl pokládány argumenty proti euru, mezi které patří ručení za dluhy států eurozóny nebo ztráta autonomní měnové politiky jednotlivých národních států.
Zejména druhý z argumentů je napadán s poukazem na zranitelnost národních měn při nájezdu spekulantů a/nebo záškodníků.
V neposlední řadě, byť řidčeji, se proti euru argumentuje i z empirických pozic dlouhodobě držené politiky Evropské centrální banky, která ve snaze ochránit předlužené státy eurozóny nastavuje poměrně nízké úrokové sazby. Ty pak usnadňují zadlužování.
Zadlužování v důsledku schodků veřejných rozpočtů je přímočarým původcem inflace, inflace znehodnocuje úspory střadatelů, a část hodnoty jmění z odložené spotřeby se tak nepřímo dostává do eráru, aniž by bylo třeba zvyšovat daně. Je to proto argument, který poukazuje na skutečnost, že euro ve stávající podobě zvyšuje přerozdělování, tedy socialistickou politiku.
Překvapivou událostí posledních dní tak byl rozhovor polského ministra financí Andrzeje Domańskiho pro Financial Times. Překvapivou proto, že se jedná o ministra „proevropské“ vlády Donalda Tuska, reprezentanta Občanské platformy, která je součástí Evropské lidové strany, který přesto říká, že Polsko nevidí aktuálně důvod k tomu, aby o přijetí eura (zrušení zlotého) usilovalo. Polsko je totiž (spolu s Českem, Maďarskem, Švédskem, Rumunskem a částečně Dánskem) mezi menší skupinou zemí Evropské unie, která zatím využívá národní měnu.
Je zřejmé, že polská pozice jistě nevyplývá z politických představ, ale je vystavěna na ekonomických kritériích, tedy politickým přáním navzdory.
Důvody, pro které jednotlivé země eurozóny do „klubu“ vstoupily, byly rámcově dvojí – buď se primárně jednalo o přihlášení k evropské integraci, nebo šlo o notorické potíže bídných národních měn.
Staré země se svých měn jistě vzdávaly z politických důvodů (Německo se „obětovalo“, i když ono paradoxně nakonec nejvíc těžilo z pro něj relativně slabé měny ve prospěch svého exportu, Francie se chtěla dostat na kobylku Německu, Rakousko nebo Finsko se chtěly dostat do „jádra“, stejně jako Slovinsko), zatímco země Pobaltí nebo jihu Evropy neměly nejmenší důvod pro nostalgii a fixaci na svoje vlastní neúspěšné měny.
Ale právě pozice „proevropské“ polské vlády zdrženlivá vůči euru nabízí možnost kvantifikace přínosů a nákladů přijetí evropské měny, ke které se ekonomické disputace o euru málokdy dostanou. A Polsko není v tomto smyslu svým příběhem příliš vzdáleno svému českému sousedovi.
Šéf polské státní kasy si tak všímá, že růst HDP Polska je zřetelně nad průměrem zemí eurozóny a současně mu vlastní monetární politika dala velkou míru flexibility při asymetrických šocích, se kterými se polská ekonomika musela v posledních letech potýkat. Přestože hedging (zajištění proti kurzovému riziku) obnáší náklady v nižších desetinách procenta HDP, přínosy flexibilní reakce na vnější šoky díky vlastní monetární politice jsou o řád výš.
Tedy jednoduše řečeno, hedging není tak drahý, jak se obecně traduje (futures a swapy jsou dobře dostupné), ale ztráta monetární autonomie v krizi stojí procenta HDP.
Ukazuje se tak, že jedna z nových kapitol dobového „upgradu“ Poděbradských artikul, tedy dokumentu pojmenovaného Olomoucké artikuly, která vysvětluje a zdůrazňuje význam národního státu a jeho suverénního rozhodování jako jednoho z předpokladů prosperity, byla do aktualizace ideových východisek Občanské demokratické strany zařazena velmi prozíravě.